I . VLASTIBOŘICE

3. Slované v Čechách, kmen Charvátů, dosídlení kraje, germanizace

Stopy osídlení území našeho kraje podle archeologických nálezů sahají až do pozdní doby kamenné a počínající doby bronzové, ale o lidech kteří zde od těch dob po dlouhá staletí žili mnoho nevíme. V posledních pěti stoletích př. Kr. jsou v nejbližším okolí doložena sídliště Keltů v Letařovicích, Soběslavicích, ve Čtveříně a v Přepeřích, sídliště předchůdců Keltů ze 6. 5.století v Příšovicích a v Turnově. Pohřebiště Germánů ze 2. - 1. století byla objevena u Kobyl a Chocnějovic.

Naši slovanští prapředci přicházeli do Čech se svými stády a skrovným inventářem v raném středověku, od 6. století. Až do té doby chybí v soudobých písemných pramenech jakýkoli údaj o tom, odkud a kdy k nám přišli, přestože sem nějak přijít museli. Nepřicházeli do krajiny liduprázdné, kraj byl řídce osídlen potomky lidu popelnicových polí, jehož zbytky přežily keltské a germánské vpády, přežily celé období římského císařství i pohnutý věk stěhování národů.

Předpokládá se, že Slované žili v rodových společenstvech. Rod je souhrn krevních příbuzných pocházejících od jednoho mužského předka.. Původní rodová vazba se s rozvojem zemědělství a dělbou práce začala rozpadat a měnit na vazbu teritoriální a česká společnost v 8. až 10. století byla sociálně již značně rozčleněná.

První slovanská sídla vznikala v našem kraji v úrodných rovinách při Jizeře a potocích Českého ráje. Slované se usazovali v místech starších lužických tvrzí, které rozšiřovali a zpevňovali, zároveň však budovali i jednoduché osady, o nichž však nic nevíme. Mohutné roubení staveb pokládané přímo na zem časem uhnilo nebo shořelo, takže nezbylo nic než úlomky tuhé, mnohde opálené mazanice, zbytky velkých hliněných zásobnic na obilí, trosky ohnišť z pískovcových kvádrů a kamenné žernovy otáčivých ručních mlýnců. Hospodářská stavení a chlévy neexistovaly, dobytek polovičního vzrůstu se pásl zpravidla v lese neboť i luk bylo málo, na noc byl zavírán do ohrad. Skromná políčka se nepodobovala polím dnešním. Zasetým obilím a luštěninami prorůstalo křoví, z obilí vyčnívaly pařezy osekaných stromů. Nehnojená, primitivně obdělávaná pole poskytovala neuvěřitelně nízké výnosy, průměrný výnos polí byl asi trojnásobek výsevu, věčně hrozil hlad, zejména na jaře po spotřebování zásob.

Kmen Charvátů

S rostoucí lidnatostí početného charvátského kmene, který se v naší krajině připomíná po prvé ve staré listině z r. 973, vlastně opisu jejím z r. 1086, staré území nestačilo, přebytečné části rychle se množícího rodu byly nuceny odcházet z otcovských statků do vyšších poloh, kultivovat nové plochy dotud nezužitkované lesní půdy a na nich stavět další rodová sídla. Osady mívaly původně pouze tři až pět chat, časté byly samoty, s jednou či dvěma usedlostmi. Ještě v polovině 12. století pokrýval území Čech z 90% hustý prales, který měl bránit v přístupu do nitra země. Nebyl to ovšem prales neproniknutelný, byl složen z bukových a dubových porostů, přerušován místy více či méně úrodnými planinami a prostoupen množstvím bažin a mokřin. Lesy procházely komunikace, které se držely zejména vodních toků, sloužících i k orientaci v krajině. Za pouhých sto let se ve 12. století kulturní půda však téměř zdvojnásobila.

Dosídlení kraje, germanizace

Zdejší kraj osídlený původně kmenem Charvátů ovládnul mocný rod Markvarticů, který k dosídlení kraje koncem 12. století založil a bohatě obdaroval cisterciácký klášter v Hradišti n. Jizerou. Bohatí cisterciáci klášterští, k nímž brzy přibyla komenda rytířů sv. Jana z Dubu, založili zprvu řadu nových ryze českých vsí v předhoří Ještědských a Jizerských hor, zejména v okolí Českého Dubu, Jablonce a Železného Brodu.
Mohutné lesní oblasti severních Čech byly kolonizovány poměrně pozdě, až ve druhé polovině 13. století a ve století 14., ale německým obyvatelstvem. Německá kolonizační záplava kromě výstavby nových sídlišť pohlcovala i dosavadní slovanská osídlení. Tak se v průběhu kolonizace utvářelo německé osídlení okrajových oblastí českého státu, později pojmenované jako Sudety. S kolonizací souviselo samozřejmě šíření německého jazyka a kultury.

Koncem 13. století měl náš kraj do hranice 500 m nadmořské výšky ráz kultivované země s hustotou osad příliš se neodlišující od dnešní. Od druhé poloviny 14. století již kolonizace stagnovala. Nadále vznikaly samoty se dvěma až třemi usedlostmi, zejména v 15. století, často mezi pustými osadami. Pro starší středověk jsou charakteristické malé nezpevněné osady rozptýlené po krajině.

Kolonizace pokračovala vlastně až do poloviny 20. století, bohužel byla spojena s germanizací kraje. Po nezdařeném stavovském povstání za války šmalkadské přešlo r. 1547 Podještědí jako konfiskát do rukou krále Ferdinanda I. a ten je r. 1552 daroval svému spolehlivému válečníkovi Janovi z Oppersdorfu. Ačkoli Oppersdorfové byli první německá vrchnost na Českodubsku byli si vědomi, že vládnou nad krajem ryze českým a správa města Českého Dubu byla česká. Dalšími držiteli panství byl rod Smiřických, po nich Albrecht z Valdštejna, který zde zaváděl tuhý válečný režim, protireformaci a německý jazyk. Na sklonku 17. století se na dubské radnici již úřadovalo německy.

Germanizace ve své nejnebezpečnější podobě přišla s reformami Josefa II. s potřebou sjednotit a centralizovat správu mnohonárodnostní habsburské říše. Germanizační tlak narůstal ještě hluboko v obrozeneckých časech, po celou dobu metternichovského režimu. Němčina byla oficiálním úředním jednacím jazykem.

Od r. 1873 vyrůstala v Českém Dubě velká textilní továrna německého podnikatele Františka Schmitta, ve které bylo zaměstnáno 2000 lidí z města i širokého okolí. Továrník Schmitt, jeho nástupce Blaschke, prosazovali vedle svého příbuzného libereckého průmyslníka Liebiga poněmčování kraje, což se jim dařilo. V roce 1901 měl Český Dub 2715 obyvatel, z toho 1593 přiznávalo obcovací řeč německou a 1122 českou. První svobodné a neovlivněné volby po válce ukázaly však jinou skutečnost. Z 2129 voličů bylo 1398 Čechů a 731 Němců.
Tragický podzim 1938 přinesl pak ránu nejtěžší. Po mnichovském diktátu bylo takřka celé české Podještědí i s městem přičleněno k Sudetům. Český Dub byl přejmenován na Aichu, jména ostatních obcí byla rovněž zkomolena.

5. 10. 1940 schválil Hitler základní směrnice pro okupační politiku v Protektorátě. České země měly být plánovitě osídleny německým obyvatelstvem tak, aby souvislé české osídlení bylo narušováno a vzájemně oddělováno. Původní záměr předpokládal vytvoření asi pěti uzavřených německých osídlení na čáře mezi Mladou Boleslaví a Prahou. Byly navrženy dvě alternativy - národnostní most ze Sudet do Prahy přes Turnov, Mnichovo Hradiště, Mladou Boleslav, Lysou n. L. a Brandýs n. L., druhá alternativa, nejkratší cesta Mělník - Praha. V důsledku nesnází válečného hospodářství bylo v r. 1941 od těchto plánů upuštěno a plán uzavřeného osídlování byl nahrazen plánem "rozptýleného osídlování" - do každé české vesnice usídlit několik německých rodin. Tak vznikl "projekt Košátky", kde se někteří besarabští Němci po r. 1941 usídlili, brzy však byli přesunuti do Lodže, zůstalo jen 28 rodin. Dalším způsobem přípravy kolonizace bylo zřizování vojenských cvičišť, letišť, u nichž se předpokládalo, že budou wehrmachtem po krátké době opuštěna a do uvolněných oblastí se nastěhují kolonisté. A konečně posledním způsobem násilného uchvácení půdy představovala tzv. vnucená správa. Osídlování naráželo na značné potíže, etničtí Němci ze zahraničí byli méně kvalitní a žili téměř v naprosté izolaci od českého okolí. Přidělená půda činila v průměru 10% plochy v 298 obcích.

V r. 1945 se Českodubsko stalo opět součástí okresu turnovského a občané německé národnosti byli odsunuti. Tím skončila tisíc let trvající epocha česko německých vztahů na území Čech počínající zvaním kolonistů do země Přemyslovci a hrozící naším vystěhováním a likvidací po druhé světové válce, kdyby ji Německo vyhrálo.

<< Zpět na hlavní stranu
© 2002 - 2003 TopDesign. Design and system.