I . VLASTIBOŘICE

5. První historické zprávy o vsi

Ves, původně bydliště rodu, má jméno po Vlastibořicích, čeledi Vlastiborově a patřila r. 1357 Slaviboru z Vlastibořic.

Roku 1357 - 27. října Slavibor z Vlastibořic ( Slauiborij de Wlastiborzicz ad E in Osonicz) spolu s Petrem ze Semčic, Janem z Pečic a Kunšem z Ohnišťan svolili ke směně farářů v Osojnicích u Libáně a Ohnišťanech. Svědčí to, že vladykové vlastibořičtí mívali zboží v odlehlé krajině, které však, nevíme (knihy konfirmační I. 88).

V polovině 14. století se vladycká dcerka Anežka z Vlastibořic provdala za Ješka z Vartemberka na Děčíně a dostala se tak do panského stavu podle zásady, že "žena po muži se šlechtí". Bylo v tehdejší době nezvyklé, aby se panský synek oženil s vladyckou dcerkou. Patrně to byla bohatá nevěsta, jak můžeme soudit z výše uvedené poznámky, že vladykové vlastibořičtí mívali zboží v odlehlé krajině. Panstvo se rozdělovalo podle míry bohatství, či chudoby. Žili potomci slavných panských rodů, kterým nepatřil ani hrad, nejvýše drobná tvrz. Naopak např. držiteli hradu Frýdštejna, urozenému vladykovi Janu Dubeckému na Průhonicích patří v r. 1508 do vlastnictví 2 hrady, 2 tvrze, 7 dvorů, vesnice a platy poddaných.

Po smrti manžela prodala v r. 1379 Anežka dědictví své, které připadlo jí ve Vlastibořicích na dvoru s dvojím poplužím, tvrzi s platem dvou kop a polnostech k tomu příslušných, v Jivině na dvoru a pozemcích s právem podacím při kostele sv. Kateřiny a majetek nějaký ve Třtí, za 49 kop Hanuši Pancíři ze Smojna a jeho dětem (pozůstatky desk zemských I. 457). Smojno hrad na Zákupsku nebo v Horní Lužici, lokalizace nejistá.

Se jménem Jan Pancíř ze Smojna, patrně příbuzným našeho Hanuše Pancíře, se setkáváme v historii v r. 1355 jako s loupeživým rytířem na hradu Žampachu. Jeden a týž zeman míval zboží na rozličných místech. Většina lidí urozených měnila svá jména a predikáty i několikrát v životě, brzy po tom, brzy po onom statku, podle toho jak kterého zboží nabývala anebo je ztrácela a prodávala. Jmenovanému rytíři kdysi Karel IV. za vojenskou statečnost vložil na krk zlatý řetěz. Po dobytí hradu, sídla loupeživé bandy vedené Janem Pancířem, vložil mu král na krk oprátku a poručil ho vést na šibenici se slovy "Jak se tento řetěz liší od toho, který jsem mu věnoval předtím". (Bohuslav Balbín - Krásy a bohatství České země.)

Rád bych se zmínil o potomcích uvedené Anežky z Vlastibořic v posledním, desátém pokolení: syn Adam zemřel asi již v dětském věku, druhý Ota Jindřich (Henrich) z Vartemberka, již jako vdovec, zorganizoval r. 1619 útěk Elišky Kateřiny Smiřické vězněné od r. 1608 na zámku Hrubá Skála, později na Kumburku, protože se zamilovala a přes odpor rodiny udržovala důvěrný styk s vesnickým kovářem. Aby se aféra utajila kovář Jiřík Vagner a Eva, služka Elišky Kateřiny, si několik let pobyli ve vězení českodubského zámku.

Eliška Kateřina slíbila Vartemberkovi, že se nejen za něho provdá, ale že budou spoluužívat polovinu statků Smiřických, což byl rozsáhlý majetek ( příl. 3). Po svatbě se manželé usadili v Jičíně, odkud se pokusili ovládnout jak kumburské, tak českodubské a hruboskalské panství. Ota z Vartemberka byl však uvězněn, při jednání královské komise na jičínském zámku 1. února 1620 došlo k výbuchu střelného prachu ve sklepení, část zámku se zřítila a v jeho troskách zahynula Eliška Kateřina. Výbuch patrně způsobili opilí mušketýři, kteří měli střežit zámek a jeho majitelku. Životní příběh Elišky Kateřiny se nám ozývá ve staré kramářské písni "Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína".

Ota Jindřich z Vartemberka se stal po druhé vdovcem, ale práv na smiřický majetek se nevzdával. I když po porážce stavovského povstání přestoupil ke katolictví, nepodařilo se mu statky získat. Oženíl se po třetí, žil na zámku v Markvarticích na Litoměřicku, kde byl i se svou ženou ubit svými poddanými, protože je nelítostně vykořisťoval a chtěl rychle přivést na katolickou víru. K jeho panství patřily i Přepeře a Malá Skála.

Poslední mužský člen děčínské větve rodu Jan Jiří, kterému patřil Hrubý Rohozec, Zbiroh a Nový Zámek se aktivně účastnil protihabsburského povstání a proto byl odsouzen ke ztrátě celého majetku. Emigroval do Saska, kde zemřel v r. 1631. Jak složité náboženské poměry panovaly v jediné rodině. Oč složitější to bylo v celé společnosti, kde platila zásada "Quius regio, eius religio - čí vláda, toho i náboženství".

Starý rod Pancířů seděl na tvrzi zdejší ještě několik let potom. S podivením je, že léta 1393 1397 nikoli Hanuš, nýbrž Ctibor Hrádek z Vlastibořic jako podací pán zdejšího kostela se vyskytuje a teprve v příčině té v létech 1398 - 1404 s Hanušem se setkáváme (kniha konfirmační V. 161, 279). Zdá se, že podací právo střídalo se mezi oběma rody. Některé právo měl při tom i pan Petr z Vartemberka, v květnu r. 1398 byl však pánem podacím již Hanuš sám.

Další majitel vladyctví kterého známe, Chval z Vlastibořic zemřel roku 1407 a Hanuš Pancíř prokázal, že má právo dědičné na jeho zboží. Tehdá a dvě léta potom seděli tu Hanuš a Albert Pancířové, bratří, bezpochyby synové předešlého. Po nich následoval Bedřich /Fricek/, vladyka rodu neznámého, uvádí se jako slovutný pán seděním na Vlastibořicích /1417/. Nástupce jeho Václav Doubravec z Doubravan (ves u Rožďalovic) držel Vlastibořice k Frýdštejnu a zemřel r. 1424 bezdětek, pročež král Zikmund zboží odumřelé a na korunu spadlé daroval téhož roku dne 30. října, stoupenci svému víry katolické, Jankovi z Doubravan a Bohuši z Kováně. Onen se pak r. 1425, tento r. 1432 se jako pán podací kostela zdejšího vyskytuje (kn. konf. 219, IX 85,103). Tak se vysvětluje, že v době husitské udrželi se zde kněží katoličtí ještě léta 1435.

Až do počátku 15. století byly Vlastibořice samostatným vladyctvím jemuž podléhala Jivina s dvorem poplužním, Třtí, Vrchovina, dříve snad i Sedlejovice s Radostínem. Sedlíšťka byla patrně svobodným zemanstvím, na Vlastibořicích nezávislým.

Jak dlouho statek někdy Pancířův trval při Frýdštejně, byl-li vlastnictvím Bohuše z Kováně (městys u Bělé p. B.) a jeho potomků není známo (desky zemské kvartern bílý trhový VIII F 22, tamže 94 B 18). L. 1483 odumřel po bratřích Michalovi a Zdislavovi z Loučeně (farní ves u Nymburka) a vladyctví si vyprosil Felix z Valdštejna, syn Heníka z Valdštejna. Na počátku 16. století byly Vlastibořice již spojeny s panstvím rohozeckým a později, když bratři Wartemberští se dělili, se zbožím svijanským.

Tvrz se připomíná ještě v r. 1424, ale později zpustla. V r. 1483, když Vlastibořice připadly po vymření Loučenských z Kopidlna na krátkou dobu králi Vladislavu II. byla vlastibořická tvrz již pustá. Majitelé již na tvrzi nebydleli, ponechali ji osudu, chátrání a rozpadu. Zanikla, jako nápadně velké množství tvrzí ve východních Čechách koncem 15. a počátkem 16. století, většinou v důsledku hospodářsko-majetkových změn. Bydlení na tvrzi nebylo asi nijak pohodlné, pozůstávala zpravidla ze dvou až tří světnic a jizby s dřevěnými stěnami ohozenými mazanicí. Byla opatřena valy a hradbou, a využívala přirozených podmínek opevnění.

V "Soupisu památek historických a uměleckých v království českém - Politický okres turnovský" od Dr. Šimáka najdeme o tvrzi následující údaje: "Tvrziště za statkem Melicharovým (čp. 10) ; výsadek čtverhranný, příkře svažitý, dvaapůl až tři metry vysoký, nahoře plochý, nyní posázený stromy. Strana západní měří 14 m, jižní 12,50 m, východní je odkopána. Tu z východu tvrziště přechází hruškovitým návozem k ostatní půdě gruntu, jinak dokola obklopeno jest příkopem, na východ 20 m, na sever a jih 15 - 16 m širokým, k západu níží se mokřina, bývalý rybník.

Na horní ploše tvrziště spatřují se na okraji základy zdí z lámaného pískovce, asi jeden až jeden a půl metru zšíři; v rohu jihozápadním základy stavení podélného, 7 m délky, asi 5 m šířky."
Zbytky tvrze byly velmi pěkně zřetelny až do r. 1910, kdy dal majitel vyvýšeninu, na níž tvrz stávala, i valy rozkopati a zasypati příkop kolem tvrze. Dnes na tomto místě roste mohutný dub.

Vlastibořický kostel je v soupisu veden jako památka z doby přechodní románsko gotické, tudíž z doby Přemysla Otakara I. Kostel sv. Kateřiny se připomíná prvně v r. 1344 v archidiakonátu boleslavském, dekanátu turnovském. V předhusitských Čechách a na Moravě existovala velmi hustá siť farních kostelů, bylo jich přes 3500. Z poslední doby románské jediný, i v detailech zachovaný, trvá kostel v Nudvojovicích, ve Vlastibořicích a Letařovicích jsou pouze torza.

<< Zpět na hlavní stranu
© 2002 - 2003 TopDesign. Design and system.