I . VLASTIBOŘICE

6. Statky v horním Pojizeří do r. 1618, některá drobná okolní zboží, sídla podle roku doložení, města

Největší podíl pozemkové držby v našem kraji okolo r. 1400 (příl. 1), nedlouho před husitskými válkami, byl v rukou církve (Cisterciáci - Klášter Hradištský, Křížovníci sv. Jana Dub) a panské šlechty (Frýdštejn - Bohuš z Kováně, Hrubý Rohozec - Jan z Michalovic).

Na obvodu těchto velkostatků se druží drobná vladyctví, dílem i manská, sloužící k velkým zbožím. Drobná šlechta sice převládá počtem rodů a rodin panstvo, svou pozemkovou držbou se však zdaleka nevyrovnala jeho významu. Držitelé tvrzí se často střídají, jejich majetek se drobí a přechází do rukou panstva. Tak jak se držba půdy vykrystalizovala, vytváří se i síť šlechtických sídel ( příl. 5).

Některá drobná okolní zboží

Albrechtice se po prvé připomínají v r. 1405. V r. 1412 je držel Petr Tista z Albrechtic (z Libšteina), jehož potomci tu žili po celé 15. století (Oldřich, Petr, Mikuláš a Bohuše v roce 1454). Počátkem 16. století drželi statek krátce Kolovratové, ale již r. 1520 prodal Purkart Novohradský z Kolovrat tvrz, která se tehdy připomíná po prvé, dvůr a ves Albrechtice Alšovi ze Sovince. Od jeho syna Jana je koupil v r. 1548 Kryštof Kyj z Bartlsdorfu. Kyjové (Kejové), kterým patřilo také několik drobných statků na Frýdlantsku, vlastnili albrechtický statek do r. 1628, kdy jej získal za 16 000 kop míšenských Albrecht z Valdštejna. Ke statku také patřily zcela vypálená tvrz a ves Albrechtice s dvorem, dále tvrz a ves Svojkov (Sychrov), dvůr v Příšovicích, vsi Zásada a Kamení a mlýny ve Slavíkově a Sedlejovicích.

Protože Albrecht z Valdštejna uvedenou částku nezaplatil, zůstal statek jako frýdlantské léno Anně Marii z Kyjova. Po její smrti připadly Albrechtice synům Jaroslavovi, Rudolfovi a Kryštofovi, kteří přišli o majetek v r. 1631 protože se přidali na stranu Sasů. V r. 1636 koupil statek císařský plukovník Daniel Beygott z Remerstadtu, po něm jej držel Petr František z Nymisu (+ 1688).

Zadlužený albrechtický statek získal v r. 1669 Vincenc Lamotte z Frintropu a postavil zde malý barokní zámeček. V r. 1690 si Lamottové vystavěli zámek na nedalekém Sychrově, kam se přestěhovali. R. 1741 nastoupil František Inigo Lamotte z Frintropu, který již sídlil na Sychrově. Byl nucen nabyté statky rozprodávat, ježto vedl nezřízený život, jsa na něj zvyklý jako velitel pluku z vojny, Albrechtice si však ponechal.
Lamottův zámek na Albrechticích zašel kolem r. 1750, pozemky dvora Albrechtice byly rozprodávány poddaným po r. 1820, kdy dvůr koupil kníže Karel Allain Rohan spolu se Sychrovem a Svijany.

Soběslavice až do husitských válek patřily ke komendě sv. Jana v Mladé Boleslavi. R. 1421 je získal Hynek z Valdštejna a staly se součástí svijanského panství.

Letařovice. Ves patřila ve 14. a 15. století křížovníkům svatomářským a od nich držena k panství Dubskému. Původní gotický kostel se připomíná již r. 1363, fara po r. 1623 zanikla. Po r. 1437 byly Letařovice zemanským sídlem. Kostel byl přestavěn barokně r. 1695. Na stropě je šedesát obrazů ze života a kultu sv. Jakuba, dílo lidového malíře z r. 1722.

Sezemice původně dvě vsi Vladislavici neb Vadislavici a Sezemici, které se dostaly klášteru kladrubskému, hned při jeho založení, okolí pak jejich slulo Vladislavsko. R. 1237 prodal je Regner, opat, Havlovi Markvartici. Ve 14. století tu byl farní kostel, jehož podací náležela křížovníkům Svatomářským k Dubu. Pak se dostaly v držení světských pánů, drženy do r. 1565 k Rohozci a 1565 - 1850 ke Svijanům. Fara v 17. století zanikla.

Ves Čtveřín od nepaměti rozdělena byla ve dvoje zboží. Na tvrzi seděl r. 1394 Jan Sobek odtudž, a po něm Přibek z Medonos, na jiném dvorci hospodařil r. 1398 Bohuslav, potom Jan Kyjata ze Zásady a rodu Čúchův, a po něm zase jiní vladykové čtveřínští. R. 1462 žil ještě Jan ze Čtveřína, r. 1516 Beneš. Celá ves s tvrzí ve válkách zpustlá dostala se Mikuláši z Valdštejna a ten ji prodal r. 1456 k panství Skalskému. R. 1608 tu bylo deset osedlých. Při Čtveříně stál dvůr Žlabecko, náležitý k panství Frýdštejnskému. Na něm seděli r. 1522 vládykové z Ostromíře, r. 1583 Rozenové z Ouhornu, platící jednu kopu ročně pánu. Potom přešlo na dvůr jméno vsi Čtveřína, dvůr rozprodán na grunty selské a ta část náležela k Dubu až do r. 1838.

Na dvoře v Lažanech za císaře Karla IV. seděl Vaněk z Lažan. Po jeho smrti ves odumřela, i vyprosil si ji od krále Jan z Turgova, pán rohozecký. Ale brzy potom seděli zde panoši Kohótkové, kteří odtud i jméno si brali. Mikeš, čili Niček Kohótek z Lažan, na čas i Pěnčín držel, i Svojkov zmíněný, i platy na vsích okolních. Umřel r. 1397, i dědila po něm vdova Jitka, znovuprovdaná za Otu z Labúně. Po nich r. 1437 výprosy dostali Petr Tista a Jan z Mikovic. Dvůr připadl k Albrechticím. R. 1652 Jan Jeník z Gemsendorfu si ho osvojil, potom pán Svijanský. V Pěnčíně r. 1587 přebývali vládykové Rakvici z Černous.

Jeníšovice (Jenšovice) patřily od r. 1143 klášteru Strahovskému. Později se dostala ves ke klášteru Hradištskému, zejména mu patřila v r. 1367 až 1418, když tu byl farní kostel. Od r. 1420 ji držel Jan z Vartemberka v zástavě. Rychta Jeníšovická ponechána při zboží Hradištském i když velká část klášterství pozastavena. Když roku 1555 král Ferdinand Rohozec Adamovi z Vartemberka vrátil, ponechány Jeníšovice při něm. L. 1623 přestala tu fara, a kostel byl filiální ke Bzí. L. 1728 obnovena fara a l. 1744 kostel potud dřevěný,z kamene postaven.

Přepeře, farní ves již před r. 1353. Tehdá zde bylo asi šest vladyčích statků, které znenáhla srůstaly a skupovány byly, tak že r. 1394 patřila část a r. 1417 celá ves k Rohozci. Okolo l. 1534 držena část k Malé Skále, část k Rohozci, oboje v l. 1538 - 1575 k Rohozci. L. 1565 dostaly se s části Rohozecka Janovi z Vartemkerka za díl, ale zase připadly k Rohozci a po novém dělení l. 1613 ke Svijanům. V 17. století zanikla fara, l. 1789 zřízena tu lokálie a l. 1861 fara.

Všeň, farní ves, ve 13. století sídlo pp. ze Všeně z rodu Markvarticů a erbu lvice. L. 1318 měl ji jejich potomek Vykart z Polné. V l. 1356 - 1419 náležela ke hradu Kosti, v 16. století až do r. 1593 ke Hrubému Rohozci a v l. 1593 - 1850 ke Svijanům. Kostel v l. 1595 vystavěn a fara (1623 zaniklá) l. 1688 obnovena.

Loukov větší, farní ves, v níž byl farní kostel již ve 14. století. Loukov patříval ke statkům kláštera Hradiště. Císař Zikmund zastavil Loukov (1436) Bohuši z Kováně a držen odtud k Frýdštejnu. Hynek z Valdštejna postoupil jej l. 1475 Bedřichovi a Ojířovi z Očedělic. Později připojen zase ke Hradišti a předán l. 1559 k Rohozci, od něho přidělen l. 1565 ke Svijanům. L. 1610 kostel znovu stavěn a l. 1820 přidělána k němu hrobka.

Ves Loukovec, Loukov menší, se připomíná po prvé v r. 1215, kdy byla majetkem řádu Křížovníků sv. Jana v Praze. Patřila jim až do r. 1420 a držena k Dubu. Král Jiří jej odtrhl a zastavil asi l. 1470 Kryštofovi Šofovi z Helfenburka. Od jeho potomkův dostal Loukovec okolo r. 1490 Petr Zvířetický z Vartemberka, ale prodal jej. R. 1504 dostal se Václavu Litovskému ze Svinař. Později seděli tu Berkové z Dubé (1541 Aleš, 1544 Kateřina, její syn Albrecht + 1578, tohoto syn Bohuchval, 1616 - 1636 Aleš). Od r. 1624 patřil ke knížectví frýdlantskému, l. 1636 darován Janovi Rudolfu z Bredova, jehož rod tu do r. 1700 seděl. Pak patřil Morzinům a l. 1725 koupem ke Svijanům. Kostel již ve 14. století farní, l. 1743 znovu vystavěn.

Samostatná drobná vladyctví trvala v Soběslavicích, Přepeřích, Všeni, Všelibicích, Chocnějovicích, Přibyslavicích, snad i v Budíkově, Dehtárech, Letařovicích, Bzovém, Havlovicích a Sedlíšťkách.
Rozhraničení mezi jednotlivými celky připomíná starší rozhraničení církevní, jak je známe ze XIV. století (příl. 4). Je to rozhraničení přirozené, běžící až na skrovné výjimky po vodách a horách, což bývalo ve staré době nejobyčejnější čarou pomezní.

V průběhu dalších asi 50 - 100 let drobná zboží zcela mizí, půda se zcelí v moci Zvířetických (příl. 2). V příloze 3 je znázorněn stav na počátku války třicetileté.

Sídla podle roku doložení

1057 Boseň (Bosnův dvůr).
1115 Sezemice (původně asi dvě vsi - Vladislavici a Sezemici), 1143 Jeníšovice (ves lidí Jeníšových), 1184 Mnichovo Hradiště (původně Hradiště, pro rozlišení přidáno Mnichové, tj. "mnichů" podle Kláštera Hradiště.)
1225 Březina (břízový porost), Koryta (označuje krajinu v níž ves leží), Loukovec (menší Loukov), 1229 Český Dub (dříve zvaný Stará Světlá, okolo r. 1260 nazýván Nová Světlá, r. 1373 Dub, r. 1749 Aycha, r. 1790 Böhmisch Eiche), 1239 Kobyly (Kobylá) - ves Kobylů, Radvanice (ves lidí Radvanových), Sovenice (ves lidí Sovinových), 1272 Turnov (původně Trnov - trnový).

1318 Příšovice (ves lidí Příšových), Všeň (Všeňův dvůr), 1322 Daliměřice (pův. Dalemilice, ves lidí Dalemilových), Chocnějovice (ves lidí Chocnějových), Hrubý Rohozec (z rohoz sítina, rákos, pletivo z rákosu, ze slámy), 1323 Přepeře (od přeprati, přemoci nebo překonati v hádce), 1345 Svijany (pův. Sviňany, buď osada lidí Sviňových nebo se tam chovaly svině), 1352 Hlavice (asi podle vrchu "Hlavice"), Hodkovice (Liebenau - in der lieben Au, užívané od 14. století), Letařovice (ves lidí Letařových), Liberec (z něm. Reichenberg - Reichberk - Liberk), Loukov (Loukův dvůr), Mohelnice (podle říčky Mohelnice, dnes Mohelky), Nudvojovice (Nudivojovici, lidé Nudivojovi), Semily (osada semilů - lidé kteří jsou milí), 1357 Vlastibořice /Lastibořice/ ves lidí Vlastiborových, Podolí (úval, údolí), 1360 Hrubá Skála ( z app. skála; hrubý tj. velký), 1367 Sychrov (pův. Svojkov; dvůr Sychrov tj. Sychrův dvůr), 1371 Soběslavice (osada lidí Soběslavových), 1373 Havlovice (souvisí asi s Havlem Markvarticem), 1379 Jivina (jívový porost), Třtí (od třtí rákos), 1383 Pěnčín (Penkův dvůr), 1385 Frýdštejn (souvisí se střhn. vride - mír, ochranný hrad), 1388 Doubí (od dubové porostliny), 1394 Čtveřín /Štveřín/ - Čtverův t. dvůr, 1397 Lažany (ves Lažanů tj. lidí usedlých na lánu).

1403 Doubrava (původně les), Žďár (místo kde byl vypálen les), Albrechtice (ves lidí Albrechtových), 1410 Modřišice (ves lidí Modřišových), Ploukonice (prv. tvar Načeplukonice - ves lidí Načeplukových), 1422 Malá Skála (název Skála příslušel původně hradu na strmé skále), 1436 Drahotice, Jirsko (označuje příslušnost k některému Jiří), Padařovice (pův. Podařovice, ves lidí Podařových), Střížovice (ves lidí Střížových), Svijanský Újezd (pův. Újezd pak Aujezd, Újezd u Svijan, Svijanský Újezd - stč. poznamenání kusu země pány, kteří jedouce okolo stanovili hranice újezdu), Vitanovice (ves lidí Vitanových).

1532 Dařenice (pův. Mařenice podle kostela sv. Maří Magdaleny, od 17. století Dařenice), 1537 Bílá (lid. Bilej, pův. bílej potok - pramen), 1543 Mokrý /Mokrá/ asi Mokrý t. dvůr, Mokrá t. ves, Odolenovice (ves lidí Odolenových), Ohrazenice (ohrazená ves), Paceřice (ves lidí Paceřových), Radimovice (ves lidí Radimových), Radostín (od jména Radosta), Sedlejovice (ves lidí Sedlejových), Sedlíšťka (z app. sedliště, místo kde se kdo usadil), Zásada (místo, kde lovci čekají na zvěř, zasaditi mezníky), Žďárek (malý Žďár), 1547 Bohumileč (lid. Boumlč asi od Bohu milý), Březová (lid. Bzovej od bříza), Dehtáry (souvisí se žhnouti, páliti, hořeti), Hradčany (lid. Račana, pův. hrazené místo), Chvalčovice (pův. asi Chvaličovice, ves lidí Chvaličových), Libič (Libíkův dvůr), Loukovičky (malé Loukovice,ves lidí Loukových), Modlibohov (Modlibohův t. dvůr), Rozstání (od sl. rozstati - rozestupovati se), Slavíkov (Slavíkův dvůr), Trávníček (ves kde hojně tráva roste), Vorklebice (ves lidí Arklebových - z něm. Hartleb), 1548 Bohdánkov (Bohdánkův dvůr - od Bohdan), 1549 Malčice, ves lidí Malcových nebo Málkových), 1556 Sedlísko (z app. sedliště, místo kde se kdo usadil), 1590 Kocourov (Kocourův dvůr), 1592 Vrchovina (z app. vrchovina - vrchoviště, pramen).

1656 Klamorna (vzniklo asi z Kramolna přesmykem r a l), 1699 Kamení (z kolekt. kamení).
1721 Husa (pův. panská kovárna a hospoda "U divoké husy"), Červenice (z červenice, červená země), Močítka (z močidlo, demin. močidlko, místo kde se močil len), Podhora (ves pod horou), Zlatá Hvězda (pův. panská hospoda u silnice k Liberci).


Města

Pod vlivem panovníka Přemysla Otakara II. a s jeho svolením začali od druhé poloviny 13. věku Markvartici zakládat města při řekách a na křižovatkách důležitých obchodních stezek. V nich mohli poddaní okolních vsí prodávat své hospodářské přebytky a získávat tak peníze a nakupovat potřebné zboží, které si sami nevyrobili. Obyvatelé měst, poddaní krále nebo vrchnosti, se spravovali zvláštním svobodným právem. Základním pilířem městské obce byl "svobodný" městský řemeslník vyňatý z tíživých břemen venkovského poddaného, vyrábějící hlavně pro trh. Za plnoprávného měšťana se mohl považovat pouze ten, kdo ve městě vlastnil dům. V poddanských městech zakládaných vrchnostmi se řemesla ani obchod příliš nerozvinula, zdejší měšťané se museli spoléhat na zemědělskou produkci, byli zároveň rolníky. Ani větší královská města se nezříkala zemědělské výroby. Bohatí měšťané zakupovali vesnické statky i celé vesnice, i když z nich museli vrchnosti odvádět úroky.

Nejstarší historie okolních měst:

Mladá Boleslav
Historický název Boleslav (od 17. století Mladý Boleslav, byl později změněn na ženský rod Mladá Boleslav), patřil dřevěnému hradu na vysokém skalním ostrohu při ústí Klenice do Jizery. Byl založen patrně Boleslavem II. koncem 10. století. První věrohodná zpráva o mladoboleslavském hradě, který byl již tehdy střediskem rozsáhlého správního celku se datuje teprve k r. 1130. Knížecí úředníci odtud spravovali celou oblast až na sever k zemským hranicím ( příl. 4). V souvislosti s hradem vzniklo jednak v podhradí, jednak na hradním návrší poddanské město, které se teprve r. 1600 vykoupilo z poddanství a stalo se městem královským. Ve městě byl řádový okrsek rytířů sv. Jana.

Mnichovo Hradiště
Leží na sever od Boleslavi proti toku Jizery, jak osídlování krajiny pokračovalo. Když v polovině 12. století Markvartici založili a bohatě obdarovali cisterciácký klášter Hradiště, brzy se ukázalo, že je nutné vytvořit pro nový celek hospodářské tržní středisko. Proto mniši založili někdy v polovině 13. století na planině jižně od vesnice Rybitví město, které se původně jmenovalo také Hradiště. Pro město brzy nestačil prostý název Hradiště, neboť bylo je třeba rozlišovat od mnoha Hradišť jiných. I bylo přidáno v latině slovo monachorum "mnichů" a v češtině buď slovo Mnichové nebo "nad Jizerou", na které leží. Dnešní úřední název Mnichovo Hradiště je z doby nedávné a není správný. Městem se stalo až v 17. století, bylo povýšeno Valdštejnem, který soustředil do svých rukou celkem šedesátčtyři nových panství, vesměs na severu Čech. Frýdlantské vévodství bylo státem ve státě.

Turnov
původně Trnov z trnový, po Mladé Boleslavi asi nejstarší město v Pojizeří, v širokém údolí při soutoku Stebenky a Libuňky s Jizerou. Byl založen kolem r. 1250 panem Havlem z Lemberka a Jaroslavem z Valdštejna nejspíše mezi panským hrádkem Hrušticí a vsí téhož jména, jež pak splynuly s městem, jeho vrchnost sídlívala na Hrubé Skále a na Hrubém Rohozci. Toto dvojpanství snížilo význam města na úroveň vesnice.

Ve městě byl dominikánský klášter. L. 1424 dobyt od podobojích a klášter zničen., 1468 dobyt od křižáků německých a vypálen na dobro. Městečko obdrželo r. 1497 svobody a vyjednány mu trhy. 1538 skoro celé vyhořelo, 1643 znovu vypáleno. Za Albrechta z Valdštejna bylo načas opět spojeno a získalo tak některá městská práva. Má šťastnou polohu na řece, v krajině kde končí Podkrkonoší a začíná vstup do úrodné roviny zemědělské. Leží na staré stezce z Jičína do Liberce, na kterou se napojuje u Pyrámu stezka z Boleslavi (příl. 6).

Ve městě kvetl obchod solní, pivovarnictví, soukenictví, sklářství, výroba obuvi zejména pro Valdštejnovu armádu, tak jako v sousedním Mnichově Hradišti. Ve válce třicetileté hynul, zbylo tu jen osm sousedů kteří mohli platit kontribuci. Klášter františkánský založen v r. 1650. Od poloviny 17. století se zde brousí a řeží drahé kameny, od r. 1700 vzniká "kamenářství" tzv. "komposice", kameny napodobuje sklo.

Český Dub
Jeho základem se stal řádový dům (komenda) členů řádu sv. Jana z 13. století s později přistavěným kostelem, který je uváděn v r. 1291. Kolem kláštera přibývaly postupně domy až vznikla osada a z ní později městečko, které bylo ve starších pramenech nazýváno Světlá. Toto označení se však nevžilo a proto se od konce 14. století uvádí původní jméno Dub. V zápise z r. 1580 v Knize Kšaftů se uvádí označení Dub pod Ještědem. Němečtí majitelé panství Bedřich a Jiří z Oppersdorfu v r. 1590 potvrdili Dubským výsady a užívání českého jazyka " jak při kázání slova božího tak i při soudech, počtech, právních rozsuzování i jiných povinnostech". Do městského stavu byl Dub povýšen za Valdštejna. Název Český Dub se po prvé objevuje v obecních počtech z r. 1769. Město neleží ani na řece ani na stezce, vzniklo jako správní středisko dubského panství na úpatí Ještěda.

Liberec
se připomíná po prvé r. 1352 jako majetek pánů z Bíbrštejna, držitelů Frýdlantu. Název z německého Reichenberg - am rîchen berge = osada u bohaté hory. Reichenberg >Reichberk > Liberk; lokál v Liberce > v Liberku > v Liberci. R. 1360 měla svůj farní kostel. Chudičká osada, městečkem od r. 1454. Leží na soutoku Bílé a Černé Nisy a tedy patří již do povodí Baltského moře (příl. 5).

Ke vzrůstu obce přispělo na počátku 15. století soukenictví. R. 1577 dostalo město majestát na dva výroční trhy, erb městský a pečetění zeleným voskem. L. 1579 - 1587 postaven nový farní kostel. V r. 1634 kromě několika stavení město zcela vyhořelo. Rozkvět Liberce nastal na počátku 17. století, kdy na redernovských panstvích vzniklo několik nových sklářských hutí, rozkvět zastavila třicetiletá válka, po válce však došlo k prudkému rozmachu. Druhé období rozmachu prožil Liberec počátkem 19. století, v souvislosti s budováním textilních manufaktur a továren. R. 1856 dostal Liberec zvláštní obecní statut, čímž postaven na první místo po Praze.

Jablonec
V okolí města pramení Bílá Nisa protékající Libercem (příl. 5) dále na sever, a jako Nisa tvoří státní hranici mezi Německem a Polskem, vlévá se do Odry a s ní do Baltského moře. Prvotně jen ves, která byla okolo r. 1356 znovu založena i s kostelem. Ten r. 1356 byl povýšen na farní a odevzdán cyriakům u sv. Kříže v Praze. Ves patřívala kdysi k Malé Skále. V r. 1538 se připomíná jako pustá ves. V 16. století byl zalidněn německými osadníky, r. 1686 postaven kostel. Tak jako Liberec zažívá i Jablonec po třicetileté válce prudký rozmach pojizerského sklářství. Krása českého skla tzv. křišťálu dobyla si obliby v celé západní Evropě. Severočeské sklářství se soustředilo do pojmu "jablonecké zboží". Sklářství prodělalo v 19. století pohádkový rozvoj, ale docházelo k sezónním stagnacím a krizím, takže se střídaly doby bohatství a doby dělnické bídy a nezaměstnanosti. Nedávná bezvýznamná vesnice Jablonec nad Nisou byla až r. 1808 povýšena na městečko, 1852 na město a udělen mu erb. V r. 1911 platilo samo toto město na daních tolik, jako celá provincie Bosna a Hercegovina.

Hodkovice
Od 14. století vedle českého jména se uvádí i jméno německé Liebenau " in der lieben Au". Leží na staré zemské stezce z Turnova do Liberce (příl. 6) v místě, kde se Mohelka prodrala Ještědsko-Kozákovským hřbetem do širšího údolí. Od Hodkovic stezka prudce stoupala serpentinami na Záskalí a odtud bažinatým územím, zpevňovaným hatěmi, dnes zvaným Dlouhý Most, směrem na Liberec. V r. 1384 měly Hodkovice svůj kostel sv. Prokopa se správou duší, ve 14. století náležely pánům z Dražic, pak Janovi z Bibrštejna, od r. 1385 se staly příslušenstvím panství frýdštejnského, pak dubského. Kdy obdržely městské právo nelze prokázat, r. 1540 jsou uváděny jako městečko s pivovarem. Léta 1806 větší část městečka vyhořela, na město povýšeny r. 1808. Ve městě bylo šest továren na lněné zboží, pivovar a dva mlýny.

<< Zpět na hlavní stranu
© 2002 - 2003 TopDesign. Design and system.